Enterocolitis

Enterocolitis (tzv. „žbluňkavka“, enterokolitida) králíků je onemocnění, jenž bylo objeveno v západní Francii koncem roku 1996. V letech 1997 a 1998 se prudce rozšířilo do ostatních států Evropy. V současné době se vyskytuje v 90 – 95 % chovů v Evropě s různou intenzitou manifestace klinických příznaků.

Onemocnění má rychlý perakutní (velmi prudký) až akutní průběh a vyznačuje se vysokou mortalitou (30 – 80%). Prvním příznakem bývá pokles příjmu krmiva. Následují apatie a plynatost. K typickým klinickým příznakům se řadí malé množství vodnatého průjmu. Značným problémem pro chovatele je, že terapie běžnými antibiotiky není účinná.

Nejčastěji postiženi jsou králíci po odstavu (ve věku 6 – 14 týdnů). Nezřídka touto chorobou trpí i chovná zvířata, někdy i sající králíčata.

První domněnky o příčině  

Pochopitelně jako u všech onemocněních zažívacího traktu chovatelé nejdříve hledali problémy v krmivu. Především ve faremních chovech, kde jsou králíci krmeni pouze kompletní krmnou směsí se často domnívali, že problém je ve složení, obsahu jednotlivých komponent nebo složení premixu. Chovatelé a veterináři také hledali příčinu onemocnění v obsahu mykotoxinů, pesticidů v krmné směsi apod.

Všechny tyto hypotézy byly postupně eliminovány. Vyvráceny byly úspěšnou experimentální infekcí zdravých králíků zažitinou z uhynulých a nemocných králíků s příznaky enterocolitis. Momentálně se uvažuje jen o spolupůsobení výše uvedených faktorů na onemocnění enterocolitis.

Příčiny

Jedná se o polyfaktoriální onemocnění zřejmě způsobené:

– viry: Rotaviry (skupina virů způsobující zejména akutní průjmová onemocnění), Caliciviry(drobné viry způsobující průjmová onemocnění), Parvoviry(skupina DNA virů), Cirkoviry;

– bakterie: E.coli, clostridium (rod grampozitivních anaerobních bakterií schopných vytvářet spóry a tak dlouho přežívat např. v půdě. Jsou široce rozšířené v trávícím traktu savců.), klebsiela (bakterie způsobující záněty a hnisavá onemocnění), ostatní (enterobaktericea, streptokoky);

– paraziti: pasaralus, coccidia.

Na onemocnění se dále podílí ostatní neinfekční faktory. Mnohé z nich jsou ovlivnitelné i chovatelem. Jedná se zejména o hygienu chovu, ošetřovatelskou péči či kvalitu krmení.

Šíření onemocnění

Přenos je pouze horizontálně přímý či nepřímý, tzn.:

– kontakt zdravých a nemocných zvířat (velmi často vidíme v chovem ohniskové propukání onemocnění, kdy onemocní zvířata v sousedních klecích);

– kontaminace klece, nářadí, krmítka apod.;

– chovatel.

Klinické příznaky

a) primární – u nemocných zvířat postupně pozorujeme nechutenství, apatii, distenzi břicha a plynatost, zácpu, hlen ve výkalech.

b)     sekundární – průjem a úhyn.

Patologicko – anatomický nález

Při pitvě nalézáme stázu (zastavení) zažitiny v žaludku. Žaludek bývá naplněn řídkou kašovitou natráveninou s velkým obsahem plynu.

Tenká i tlustá střeva jsou dilatována (rozšířena) a naplněna plynem. V 40 – 60 % případů jsou naplněna hlenem. Sliznice je bez makroskopicky viditelných změn.

Chovatelská opatření

Jako u všech onemocnění je i u onemocnění enterocolitis základem prevence!

Velice důležitý je stav imunitního systému zvířete (správná vakcinace proti moru, myxomatoze, pasterelle). Nutná je dokonalá hygiena chovu, dezinfekce chovného zařízení, krmítek, kotišť apod.

Vznik onemocnění ovlivňuje také kvalita a způsob krmení. V této souvislosti je nutné zdůraznit pravidelné krmení raději v menších dávkách, pozvolné přechody krmení a maximálně minimalizovat změny krmiv. Velice důležité je též okyselení vody na pH 4,2.

Použitá literatura a další prameny:

D. Licois, P. Coudert. Le point des recherches sur l’enterocolite épizootique du lapin. 8èmes journées de la recherche cunicole. Paris, 9-10juin 1999. Séance pathologie : Ed ITAVI 33-36

http://www.tours.inra.fr/urbase/internet/resultats/enterocolite/richard.htm